Kam se posunulo Kosovo během deseti let od vyhlášení nezávislosti?
Ten posun je pouze částečný. Kosovo se stále nedokázalo zapojit do mezinárodních struktur, stále není členem OSN, nemá bezvízový styk s EU. Uznala ho jen polovina světa, přičemž ho neuznávají dvě země Rady bezpečnosti OSN a pět zemí Evropské unie. To jsou rozhodně citelné nedostatky.
Přemysl RosůlekPůsobí na Katedře politologie a mezinárodních vztahů Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni. Dlouhodobě se zabývá Balkánem, je autorem knihy Albánci a Makedonská republika (1991-2014). |
Vnitřní politika také není stabilní, v rámci srbské i albánské komunity panuje značný frakcionalismus a spory mezi kosovskými Albánci a srbskou minoritou se stále nepodařilo překonat. Kosovo také v Evropě patří na samé dno, co se týče korupce, nezaměstnanosti, a vyhlídky na ekonomickou prosperitu jsou velmi chabé. Kosovo zatím neprokázalo, že může být plnohodnotným a životaschopným státem.
Jak se za těch deset let změnil pohled Západu na Kosovo?
Američané v těch dalších jednáních už nehráli hlavní roli, protože přišlo 11. září a oni začali mít jiné starosti. Ale protože uznali Kosovo jako první, tak dali najevo, že jiné řešení neexistuje. Ukázali, že je to nejlepší ze všech špatných řešení. Nejspíš ale nečekali, že odpor Ruska a Číny bude tak vytrvalý a že se tím situace zabetonuje. Dnes návrat Američanů do této oblasti není na pořadu dne a EU v otázce Kosova není jednotná.
Čekalo se, že proces uznání Kosova bude rychlejší?
Určitě. Západ čekal, že to Rusko skousne, ale Rusko udělalo úplný opak a na truc uznalo jako nezávislé státy Abcházii a Jižní Osetii. Je tady také několik zemí Evropské unie jako například Španělsko, které mají problémy se svými menšinami a k principu územní svrchovanosti jsou mnohem citlivější.
Faktem je, že Srbsko u Mezinárodního soudního tribunálu při OSN prohrálo spor o to, jestli je kosovská deklarace nezávislosti v souladu s mezinárodním právem.
Stalo se tak po neskutečných peripetiích a rozhodnutí nebylo jednohlasné, ale Kosovo díky tomu cítilo úspěch, že se mu v mezinárodním prostředí podařilo legalizovat svůj status. Nicméně to byly jen poradní posudky a Srbsko jako klíčový stát stále Kosovo neuznalo, Kosovo navíc stále nemá ratifikovanou hranici s Černou Horou (to by se brzy mohlo změnit, pozn. red.).
Měsíc před oslavami byl v Kosovské Mitrovici zavražděn srbský politik Oliver Ivanovič. Co za tím bylo?
Z hlediska symboliky to určitě představovalo velký otřes. Na Balkáně se po pádu komunismu už několikrát stalo, že prominentního politika na ulici někdo zastřelí. Všichni mají v paměti smrt srbského premiéra v Bělehradě za bílého dne (o vraždě Zorana Djindjiče najdete více v tomto článku). Ukazuje to, že Balkán stále není bezpečný a tyto mafiánské praktiky tam stále jsou.
Kdo za tou vraždou stojí? Všechny indicie zatím směřují k tomu, že je to spíše spor uvnitř srbské komunity. Oliver Ivanovič nebyl zrovna v lásce politického mainstreamu kosovských Srbů a strany Srbská kandidátka (dominantní politická síla kosovských Srbů, která se nyní podílí na vládnoucí koalici v Kosovu, pozn. red.), která je de facto ovládaná ze Srbska. Zřejmě je za tím pnutí mezi některými srbskými politiky. Sám Ivanovič koneckonců upozorňoval, že problémem v Kosovské Mitrovici není albánská menšina, ale srbská mafie a drogy na ulici. Možná byl někomu trnem v oku.
Může účast Srbské kandidátky ve vládní koalici napomoci normalizaci vztahů se Srbskem?
Je to určitá naděje, protože Srbové s kosovskými úřady dlouhodobě odmítali spolupracovat a nechtěli se podílet ani na volbách. Z jejich pohledu je pořádal nelegální stát, a tak je bojkotovali, protože ho nechtěli legitimizovat. Postupně se to mění, přece jen to je deset let a situace je z pohledu mezinárodního společenství nevratná. Kosovský prezident Hashim Thaci tvrdí, že do konce roku bude dojednána dohoda se Srbskem, aby Kosovo mohlo být součástí OSN. Ale to jsou jeho řeči, z druhé strany jsem žádné přitakání nezaznamenal.
Thaci a další kosovští politici byli spojováni i s organizovaným zločinem, například s obchodem s lidskými orgány. Ty kontakty tam stále jsou, nebo se už od zločinu odstřihli?
Téměř všichni politici jako Hashim Thaci či Ramush Haradinaj měli prsty v Kosovské osvobozenecké armádě, která měla peníze z různých nekalých činností. Máslo na hlavě mají všichni, a tak není divu, že se brání mezinárodním soudům. Nemám indicie, že by tam to napojení na zločin stále bylo, v dnešní době by to kvůli tlaku USA a Evropské unie bylo problematické.
Na druhou stranu politicko-ekonomická scéna v Kosovu je neskutečně prorostlá různými ne zcela legálními aktivitami. Navíc otázka legality a nelegality má v Kosovu zcela jinou dimenzi. Kosovští Albánci například dlouho nechtěli platit složenky za elektřinu a házeli je do koše. Museli se naučit, že buď je budou platit, nebo budou svítit jen pár hodin denně.
Kosovo do značné míry žije ze své diaspory. Je míra emigrace stále tak vysoká?
Počet emigrantů zůstává stabilně velmi vysoký. Asi 80 procent všech zahraničních investic v Kosovu představují remitence (peníze, které kosovští Albánci žijící v zahraničí posílají domů, pozn. red.). To je šílené číslo. Na druhou stanu je třeba říci, že těm lidem nic jiného nezbývá. Kosovo je z hlediska věkové struktury jednou z nejmladších zemí v Evropě. Má obrovskou natalitu a zároveň obrovskou nezaměstnanost mladých lidí, přes 50 procent. Mobilita je tam tradicí od dob Jugoslávie, jejíž občané mohli vyjíždět ven za prací a kosovští Albánci dnes mají kontakty v Belgii, Švýcarsku či Německu.
Vracejí se někteří emigranti s vydělanými penězi a nabytými zkušenostmi zpět?
Statistiky nemám, mohu hovořit jen ze zkušenosti. Oni si v Kosovu staví domy. Postaví jedno patro, odjedou zase do Německa, rok pracují a pak postaví druhé patro. Ve větší míře se podle mě začnou vracet, až Kosovo bude mít lepší výhled do budoucna, přiblíží se členství v EU a lidé budou mít perspektivu práce. Dnes jsou tam platy velmi malé, v průměru 400 eur (v přepočtu asi 10 tisíc korun, pozn. red.) měsíčně. Pro Čechy možná už dneska práce v Německu není tak lákavá, ale oni skutečně nemají důvod, proč by se vraceli zpátky.
Na Balkáně čas od času vzplanou emoce kvůli myšlence Velké Albánie. Je tato idea ještě aktuální?
Spojení Albánie, Kosova a území obývaných Albánci v jižním Srbsku či Makedonii je spíše noční můra jižních Slovanů než sen Albánců. Velká Albánie existovala naposledy za druhé světové války, pak Albánci v Kosovu a Albánii žili striktně odděleně a odcizili se.
Kosovská Nezávislost slaví 10. narozeniny. Se Srby si nehraju, říká dívka |
Občas ale doutná myšlenka velkého Kosova. Kosovo dnes funguje v hranicích stvořených Titem a část Albánců žijících v západní Makedonii a jižním Srbsku se cítí být příbuzní s kosovskými Albánci. Pokud by došlo k rozkolu EU a Kosovo by ztratilo motivaci směřovat do jejích řad ve svých současných hranicích, tak by se to mohlo stát potenciální hrozbou. Neříkám, že je to na stole, ale není to zcela zažehnáno.
Nedávno se objevila informace, že kosovští politici jednali o možném rozdělení Kosova. Odkud se ta myšlenka vzala?
Podobné návrhy zaznamenávám často. Objevil se už návrh na kantonizaci Kosova, návrh rozdělit ho na srbskou část a albánskou část, která by se mohla vrátit do Albánie. Dokonce jsem slyšel, že Srbové by Kosovo mohli pustit výměnou za připojení Republiky srbské (srbská entita Bosny a Hercegoviny, pozn. red.) Takových návrhů jsem viděl skoro deset. Většinou vzešly z kruhů, které nemají sílu je prosadit.
Takové návrhy se objevují v případech, kdy hranice nemá legitimitu a je dlouhodobě nestabilní. V Kosovu, Bosně či Makedonii je vidět, že hranice kreslil Tito, který se v Jugoslávii snažil oslabit sílu Srbů. Postavit na těchto republikových hranicích nezávislé státy bylo riskantní. Kosovo navíc ani nebylo jugoslávskou republikou, ale jen srbskou provincií.
